Úkon

Úkon

Misionářská pozice pohlavního styku (malba Édouarda-Henriho Avrila)

Sexuální styk je pro své účastníky z evolučních důvodů zpravidla značně příjemný. Obvykle jej předchází milostná předehra, která navodí sexuální vzrušení partnerů a způsobí erekci (ztopoření) penisu a přirozenou lubrikaci (zvlhčení) vaginy. Ztopořený penis poté muž vsune do vaginy a jeden nebo oba partneři se doteky dále stimulují k dosažení ejakulace a orgasmu.

 Pozice

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam sexuálních pozic.

Sexuální styk může proběhnout v mnoha různých pozicích. Mezi nejčastější patří:

• Žena leží na zádech, muž na ní tváří k ní („misionářská pozice“)
• Muž na zádech nebo sedící, žena klečí nebo sedí na něm („na koníčka“)
• Oba partneři leží na boku („boční pozice“ „lžičky“)

Biologie početí

Koitus je základní reprodukční metoda druhu Homo sapiens, stejně jako savců. Během ejakulace, která obyčejně provází mužský orgasmus, série svalových stahů (kontrakcí) dopraví semeno obsahující mužské gamety nazývané spermiové buňky nebo spermie do vaginy. Následná cesta spermií pokračuje (rychlostí asi 3 cm/h) z vaginy přes děložní hrdlo (cervix) do dělohy a odtud do vejcovodů. Spermiové buňky mohou prožít v ženském těle až 9 dní. Když se plodné ženské vajíčko nachází ve vejcovodech, spermie do něj pronikne a způsobí oplodnění (fertilizaci) a formaci nového embrya. Když oplodněné vajíčko dosáhne dělohy, zahnízdí se v děložní výstelce nazývané endometrium a začne těhotenství.

Pro oba účastníky sexuálního styku je vhodné uvážit, že jejich aktivita může velmi pravděpodobně způsobit těhotenství, nepoužijí-li adekvátní antikoncepční prostředky. Ale i pak je nutno možnost těhotenství připustit, protože žádná antikoncepce není 100% efektivní. Přerušovaná soulož (coitus interruptus) neboli „vytažení“ penisu z vaginy před ejakulací za efektivní metodu antikoncepce považována být nemůže a nelze ji doporučit. Jediné zcela spolehlivě fungující metody vyhnutí se těhotenství jsou sexuální abstinence a sterilizace. Externí styk, tedy sexuální aktivita bez vložení penisu do vaginy, může být prováděna bez rizika těhotenství za předpokladu, že spermie nepřijdou do kontaktu s vulvou (ženským zevním pohlavním ústrojím).

Problémy se stykem

Mnoho mužů má alespoň příležitostně problém zvaný erektilní dysfunkce nebo impotence. Někteří muži též mají dysfunkci orgasmu při styku zvanou anorgasmie. Anorgasmie je mnohem častější u žen, její vyřešení obvykle vyžaduje pozornost obou partnerů po delší dobu. Mnohé, zvláště mladší, ženy a ženy s relativně malou sexuální zkušeností mají problémy dosáhnout orgasmu nebo toho nejsou vůbec schopny. Vaginismus je nedobrovolná křeč svalstva pánevního dna (svalstva vaginy), dělající koitus stresujícím nebo nemožným. Dyspareunie je bolestivý nebo nepohodlný styk a může být způsobena mnoha příčinami.

Sexuálně přenosné nemoci

Hlavní článek: Sexuálně přenosná nemoc

Pohlavní styk jako jiné sexuální aktivity, které obsahují možnost přenosu tělesných tekutin, je též prostředkem šíření sexuálně přenosných nemocí (SPN). Podle Center pro kontrolu a prevenci nemocí „Nejjistější způsob vyhnutí se přenosu sexuálně přenosných nemocí je neprovádět sexuální styk vůbec, nebo být v trvalém vzájemně monogamním vztahu s partnerem, který byl testován a víte, že není infikován. Pro osoby, jejichž sexuální chování je vystavuje riziku infekce, korektní a konzistentní použití mužského latexového kondomu může redukovat riziko přenosu infekce“.^[1]

 Etika a zákon

Pohlavní styk je spojován s různými zákony a etickými pravidly. Detaily obsahuje článek sexuální etika.

V některých společnostech je považován za jedinou „přijatelnou“ sexuální aktivitu koitus, případně jen aktivity přímo směřující k rozmnožování. Relativně striktní určení toho, co je „přiměřený“ a „nepřiměřený“ sexuální styk si určily téměř všechny lidské společnosti. Toto určení mohlo například zahrnovat zákaz některých specifických pozic, zákaz styku mezi partnery bez oficiálně uznaného svazku (manželství), nebo v manželství, ale ne ve vzájemném (cizoložství), zákaz sexuálního styku s blízkým příbuzným (incest) a zákaz styku během menstruace ženy. Některé společnosti ale naopak připouštěly například homosexualitu nebo uznávaly sexuální styk jako způsob uctívání božstev (chrámová prostituce).

Většina zemí stanovila věk dospělosti – nebo minimální legální věk pro pohlavní styk.

Sexuální styk s osobou proti její vůli se nazývá znásilnění a je považován za vážný zločin ve většině kultur. Některé kultury ale nepovažují za znásilnění vynucený styk v manželství.

Pohlavní styk a náboženství

Sex v křesťanství

 Pohled římskokatolické církve

Podle učení římskokatolické církve je sex považován za dobro, které je zdrojem radosti a potěšení.^[2] Jako jiná dobra je ho však nutno užívat správným způsobem. Jako takový má dvě složky, které nelze násilně oddělovat: složku spojivou a plodivou.

Za hříšné chování je pak považovách sex, který některou ze dvou složek násilně odmítá či jinak narušuje:
Smilstvo je sex mezi osobami, které neuzavřely platné manželství (jsou-li členy církve, pak svátostné manželství). Podle nauky takové chování odmítá naprosté sebedarování osob, protože se sobě nezavázaly slibem na celý život, a proto není správné, aby spolu sexuálně žily. Např. v apoštolské exhortaci Jana Pavla II. Familiaris consortio je toto deklarováno následovně: „Sexualita, při níž se muž a žena navzájem darují úkonem, který je vlastní a vyhrazený manželům, naprosto není něco čistě biologického, ale týká se nejvnitřnějšího jádra lidské osoby jako takové. Uskutečňuje se opravdu lidským způsobem jenom tenkrát, když je začleněna do lásky, s jakou se muž a žena sobě návzájem až do smrti bezvýhradně zavazují.“^[4] Sex s absencí bezvýhradné lásky podle církve degraduje samotnou jeho podstatu a slouží k sobeckému uspokojování na úkor druhé osoby, jejíž důstojnost je tím snižována. Druhý vatikánský koncil k tomu říká:^[5]

Umělá antikoncepce. Učení o morální závadnosti umělé antikoncepce vykrystalizovalo zejména v encyklice papeže Pavla VI. Humanae vitae v roce 1968. Odmítání antikoncepce církví je však starší (odsuzuje ji např. encyklika Pia XI. Casti connubii z roku 1930). Toto učení bylo ještě mnohokrát potvrzeno i Janem Pavlem II., zejména v jeho encyklice Evangelium vitae. V Humanae Vitae se praví: „Stejně tak je vyloučen jakýkoliv zásah, který buď vzhledem k předvídanému manželskému styku, nebo při jeho uskutečňování, či v průběhu jeho přirozených následků zamýšlí jako cíl nebo jako prostředek znemožnit zplození života.“^[6] Dovolenými způsoby regulace porodnosti jsou metody tzv. přirozeného plánování rodičovství: "Církev není v rozporu sama se sebou, když považuje za dovolené uchýlit se k využití neplodných údobí, zatímco odsuzuje jako vždy nedovolené užívat prostředků přímo namířených proti oplodnění, i když se to děje z důvodů, které se mohou zdát čestné a vážné. Oba způsoby jsou totiž podstatně odlišné. V prvním případě manželé oprávněně využívají přirozené dispozice. V druhém případě brání uplatnění přirozených pochodů.“^[7] Od vydání Humanae vitae proběhlo ještě mnoho debat a vznikly i jiné interpretace zdůvodňující církevní nauku. Na těch se velmi podílel také papež Jan Pavel II., např. svou knihou Teologie těla.

Masturbace. Masturbace je v tradici církve považována taktéž za hřích^[8] a tento názor stále platí. Podle církve se v projevech masturbace „vyhledává pohlavní rozkoš mimo pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného sebedarování a lidského plození“.^[9]

Homosexuální styk. Církev ostře rozlišuje mezi homosexualitou jako takovou a homosexuálním jednáním. Prohlašuje, že „homosexuální úkony jsou vždy nezřízené. Odporují přirozenému zákonu. Odlučují pohlavní úkon od předávání života. Nejsou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se. V žádném případě nemohou být schvalovány“.^[10] Samotnou homosexuální orientaci však církev považuje za nezaviněnou a tvrdí, že homosexuální osoby „mají být přijímány s úctou, soucitem a jemnocitem“^[11] a je třeba se vůči nim „vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace.“^[12]

Církev tedy netvrdí, že pohlavní styk je mravně přípustný pouze za účelem splození potomka, ač se v historii v katolickém prostředí tyto názory také vyskytovaly. Vidí ho jako vzájemné spojení dvou základních principů – sebedarování a plození, z nichž se žádný nemá vylučovat. Toto sebedarování pak musí být úplné, definitivní, které se uskutečňuje v manželství. Volnou lásku církev odmítá.^[13] Církev zároveň označovala za heretické ty skupiny, které sexuální život odmítaly jako hřích. Celibát je chápán jako dobrovolné zřeknutí se určitého dobra (v tomto případě manželství a tedy i sexu) pro dobro vyšší. Mluví-li se o tzv. čistotě, myslí se tím způsob žití v souhlasu s mravními požadavky sexu. Rozlišují se tedy tři druhy čistoty: panenská, manželská a vdovská. Žádný z těchto druhů by neměl být vychvalován na úkor druhých.^[14]